Písničky jihočeských vojáků v 1. světové válce
Následující text napsal v 60. letech 20. století veterán první světové války Hanuš Entner. Text je sice mírně ideologicky zabarven, což je poplatné době otištění příspěvku ve sborníku Jihočeského muzea, ale je cenným podkladem pro rekonstrukci často už úplně zapomenutých vojenských písní.
Když za mobilizace v červenci 1914 nastoupilo do zbraně současně více ročníků značného věkového rozpětí, projevilo se to také v počáteční diferenciaci při volbě vojenských písniček. V krátkém čase se však tradiční písničky té či oné věkové skupiny staly společným majetkem všech a zpívaly se pak již společně bez generačních zřetelů. Z písní nejstarších ročníků mně v paměti uvízly jen úryvky, např.:
Přišel befél z lontu1 na sedláky,
aby pochovali ty vojáky…
Píseň pak pokračovala výčtem plošné míry či mělkosti společného hrobu, posypáním mrtvol vápnem atd. Také další z písniček toho druhu nepamatuji celou, nýbrž až od verše
… v tom přiletí koule olověná,
vyrazí mě z klýdu2 ven.
Když mě z klýdu vyrazila,
do špitálu mě vzali.
Pojď, má milá, pojď a podívej se,
jak jsem plezírovaný3.
Levá noha uražená,
pravá ruka uťatá!
Pojď, má milá, pojď a podívej se,
jaká je ta vojna zlá!
Starší ročníky se držely ještě písniček krotších, ba mnohdy snad do značné míry až rakousky či císařsky patriotických; domnívám se totiž, že takovou byla např. „Hercegovina“, v níž se bojovalo „…pro císaře pána, jeho rodinu…“. Ale možná, že se mýlím a že ji bylo třeba chápat ironicky, což jsem tehdy nedovedl posoudit. Určitě si však sarkasmem ulevovali vojáci v písničce o „tatíčkovi“ Radeckém:
Radecký, Radecký, to byl hodný pán,
on dal vojákům na kořalku
a vypil ji sám.
Existovala ještě jedna varianta či další sloka, podle níž vojáci dostali jen polévku, zatímco vojevůdce „maso sežral sám“. Nepamatuji, že by se byla hromadněji zpívala známá písnička o „kanonýru Jabůrkovi“; zřejmě hrdinové toho typu za světové války nebyli populární.
Zeměbranci (lantveráci, též rajneráci – podle arcivévody Rainera, vrchního velitele zeměbrany) zpívali jako „svou“ písničku „Teče voda, teče, od potoka k řece, namluvil si mladý rajneráček modrooké děvče…“ Pět jejích slok otiskl mj. K. Picka v Českém zpěvníku z r. 1940, chybí tam však sloka, v níž svedené děvče se obrací na svého tatíčka a slibuje, že mu vnouče bude chodit pro tabák. Dragouni ještě zpívali prastarou o udatných Daunových holobrádcích v bitvě u Kolína4, pro jejichž tradici příslušníci jednoho z rakouských dragounských pluků až do začátku I. světové války si nesměli dát narůst tehdy běžný knír:
Na památku že jsou hoši,
tak nesmějí nosit vousy,
aby o tom každý věděl,
že byli tak udatní
Zato hodně rebelantská byla písnička, zpívaná nejen při odvodech, kdy se ještě leckterý kurážnější výlev toleroval, ale i potom v ubikacích:
Když jsem já byl malý chlapec,
neznali jste mě,
hurá, vy vojenští páni!
Sotvaže jsem povyrostl,
odvedli jste mě,
hurá, vy vojenští páni!
Když jsem přišel chleba prosit,5
vyhnali jste mě,
hurá, vy vojenští páni!
Aby vám za to hrom zapálil
vaše svědomí,
hurá, vy vojenští páni!
Zatímco Němci ve válečném zápalu psali na vagóny svých transportů do pole bojovné heslo „Die Russen und die Serben, die müssen alle sterben!“6 Češi ulevovali svému stesku obměnou české národní písničky:
Červený šátečku, kolem se toč,
my táhnem na Rusy, nevíme proč.
A místo německy halasného „Gloria, gloria, gloria, victoria!“ si Češi neméně hlučně notovali:
Šup sem, šup tam,
s námi už to nevyhrajou,
šup sem, šup tam,
nám už je to fuk!
Když pak na slova “ s námi už to nevyhrajou“ byly příliš citelné tresty, zmírnil se verš na „nám už je to všechno jedno!, což bylo znění snad navenek méně pobuřující, avšak stejně defétistické. Účelově pozměňované národní nebo zlidovělé písničky byly v terminologii úřadů a vojenských soudů nazývány „mit unterlegtem Text“, tj. s podvrženým textem. Někdy dopadl zákaz i na národní písně neméně a v mírových dobách nezávadné. Jednou z takto zakázaných, nicméně hojně zpívaných, byla národní:
Chovej mě, má matičko,
jako míšeňské jablíčko…
Vysloveně pochodovou písní, vzniklou snad až na začátku války, byla tato:
Slunko jasné za černými mraky
již se schyluje,
rakouští vojáci, čeští záložníci
rukují do pole.
Loučejí se se svou milou vlastí
s slzou na líci,
aby vydobyli, aby obsadili
černohorskou hranici.
Tato píseň prodělala během války několik proměn. Jednak se měnilo dle situace označení bitevního pole, např. na „tu italskou hranici“, ale také v první sloce slova „rakouští vojáci, čeští záložníci“ se s pronikajícím poznáním sounáležitosti obou našich národů později změnilo na „rakouští vojáci, Češi a Slováci“ a ke konci války se i na místo tohoto verše zpívalo „osmnáctiletí, nedospělé děti…“.
Z české vojenské dumky, pranic nepodněcující válečný elán vojáků, si zase, bohužel, pamatuji jen kousek:
Až vám bude po letech
vypravovat matička,
vzpomeňte si, děti mé,
že jste měly tatíčka.
Který pro vás dýchal, žil…
Pochodovou písničkou sice ráznou, ale truchlivou druhou polovinu rovněž nepodněcující válečnické nadšení, byla:
Až pomašírujem
hradeckou branou ven,
vzkažte tam mé milé
pozdravení
Aby se vdávala,
aby nečekala,
že jsem si namluvil
holku jinou.
To holku takovou,
šavli ocelovou,
ta bude flámovat
vždycky se mnou.
……………………
………………..7
kde já jen své mladé
kosti složím?
Složím já je vkrátku,
na malou hromádku,
vem si je, má milá,
na památku!
Kostičky sebrala,
v šáteček svázala,
nad mrtvým milencem
zaplakala.
Další, zvláště oblíbenou písničkou pochodovou, snad pro její svižný nápěv, byla „Andulko, ty jsi trucovitá“, v níž však „vojenská“ sloka byla jen sloka „Za rok, za dvě léta, bude z tebe žena, a já budu nosit, šavli u řemeňa“8.
Oblibě se těšily pochopitelně též písně z tvorby populárních pražských herců-písničkářů K. Hašlera a jiných, např. „Bílý kvítek“, „Pozdravujte mi nastokrát “ a „Na vojenském hřbitově“.
Když po převratu v říjnu 1918 se formovaly první československé vojenské oddíly a odcházely obsazovat odbojné pohraničí, hrávala hudba místo za Rakouska obvyklé Körnerovy „Modlitby před bojem“ českou lidovou “ Jede mladík na své koni, jede do boje…!
Poznámky:
1) Z něm. Befehl – rozkaz a Land – země; rozkaz ze zemského úřadu
2) Z něm. Glied – voj. šik, řada
3) Z něm. blessieren -raniti
4) R. 1757 rakouské vítězství nad prus. králem Fridrichem II.
5) Chudina obstávala často kasárny a vyprošovala si od vojáků něco z jejich dávky chleba /- „komisárku“.
6) Rusové a Srbové musí všichni zemřít
7) Počáteční dvoj/verší si autor rovněž nepamatuje
8) Snad nápěv vedl k tomu, že za každou slokou bylo vkládáno pochodově řízné ale nevkusné „carára ric pic bum“ a že písnička byla nastavena ještě dvěma strofami bezduché slátaniny o hradeckých „fabričníkách“ – parádnících.
