K.u.K. IR 91

Článek s plným poznámkovým aparátem vyšel v časopise Jihočeského muzea „Výběr – Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech“ 2016/53, č. 2.

Autor: Jan Ciglbauer

Koncem srpna roku 2013 byl při průzkumu lokality Mrzli Vrh na planině Pretovč ve Slovinsku objeven fragment pomníku c. a k. 91. pěšího pluku. Pomník byl součástí vojenského hřbitova 91. pluku, který zde byl zřízen v roce 1915. Protože se jednalo o památku slavného českobudějovického pluku „Jednadevadesátníků“ – tzv. Synů Šumavy, padlo rozhodnutí o obnovení památníku. Za tím účelem bylo založeno mezinárodní sdružení Mednarodno kulturno zgodovinsko družstvo generála Borojeviča, Tolmin. Hlavní práce na obnově památky proběhly během roku 2015. Projekt byl realizován za podpory statutárního města České Budějovice. Hlavním organizátorem a iniciátorem celé obnovy byl pan Jan Török z Jihočeského muzea. Kde se ale vzali v době první světové války vojáci z českobudějovického doplňovacího okresu na Mrzlem Vrhu a okolních vrcholcích a jaké zde bylo jejich vojenské vystoupení?

I. prapor c. a k. 91. pěšího pluku (dále I/91) byl od srpna 1906 detašován mimo hlavní svazek pluku v Dalmácii, kde setrval až do vypuknutí války v červenci 1914. První boje praporu I/91 se nesly v duchu pohraničních přestřelek na hranicích s Černou Horou, ale přišly i kruté boje nepříliš zdařilého rakouského postupu Srbskem. 12. prosince 1914 pošramocený prapor I/91 překročil nedaleko rozstříleného města Šabac most přes Sávu a tím pro něj definitivně srbské dobrodružství skončilo. Poměrně mírnou zimu 1914/15 přečkal prapor v relativním klidu na srbských hranicích, kde držel většinou strážní službu a pracoval na stavbě polního opevnění. Začátkem roku 1915 byl prapor včleněn do svazku 1. horské brigády a později 15. horské brigády generála Wiedena. Na jaře 1915 v souvislosti se zhoršujícími se vztahy s Itálií začalo být velení rakousko-uherské armády čím dál více jasné, že se blíží otevření nové jižní fronty. Rakouská strana nečekala a začala ještě před oficiálním vyhlášením války Itálií pomalu přesouvat na italskou hranici některé své jednotky, aby předešla momentu překvapení. A tak se také prapor I/91 vydal 19. května 1915 pod velením podplukovníka Aloise Martinka na několikadenní přesun k italským hranicím. Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku a začala s prvními vojenskými operacemi 23. května 1915. O dva dny později dorazil vlakový transport praporu I/91 do Santa Lucie a vyrazil náročným pochodem přes Tolmin na Dante Grotta, kolem Mrzleho Vrhu (1360 m. n. m.) na příkré svahy planiny Sleme (hora Sleme 1487 m. n. m., planina Sleme je položená na sever od vrcholu), kde se prozatím položil jako záloha. Už při příchodu zažili jednadevadesátníci první výbuchy italských dělostřeleckých granátů a šrapnelů, které se snažily za rakouskými pozicemi zasáhnout zásobovací stezky. Z vrcholků hor také v dáli poprvé spatřili útok italské pěchoty proti rakouským pozicím na majestátném Krnu (2245 m. n. m.). Dostavily se také první zásobovací potíže. V horách panoval nedostatek pitné vody. Italští letci ve dne intenzivně pátrali po rakouských zásobovacích stezkách, aby se na ně mohlo zaměřit dělostřelectvo. V důsledku této dělostřelby docházelo i k prvním ztrátám. 3. června ráno za husté mlhy vyrazil prapor z planiny Sleme na planinu Kašna (1049 m.n.m.). Dvěma setninám se podařilo houževnatou italskou obranou prorazit na planiny Slapnik a Zaslap a nakonec až na kótu Kožljak (1587 m.n.m.), kde padli Daniel Kellermann, Otto Kerschbaum a Johann Poidl. Jednadevadesátníkům sem byly sice poslány posily v podobě praporu II/18 a dvou setnin bosensko-hercegovinského praporu V/b.h.1, ale před pětinásobnou italskou přesilou museli nakonec ustoupit zpět na planinu Sleme. 4. června padl pravděpodobně při dělostřeleckém ostřelování Josef Dragoun z 1. setniny a dalšího dne tři muži.

Julské Alpy se na dlouhou dobu staly hlavním bojištěm italské fronty. První boje na přelomu května a června 1915 připomínaly závod o to, která strana stihne obsadit co nejvíce strategických výšin. Italové spatřovali největší šance na prolomení rakouské obrany v povodí řeky Soči a právě zde do roku 1917 provedli 11 neúspěšných ofenziv, aniž by dosáhli nějakého většího úspěchu. Strmé svahy hor padající do říčního údolí sice představovaly pro obránce značnou výhodu, ale vápencová skaliska skýtala i jisté potíže. Jednak budování obranných pozic zde bylo značně namáhavé a jednak při nepřátelské dělostřelbě úlomky kamene způsobovaly ošklivá zranění. Přitom italské bojiště bylo typické mohutnými dělostřeleckými přepady a přípravami před útokem pěchoty. Počty zraněných tak daleko převyšovaly počty mrtvých a mezi zraněnými při dělostřelbě bylo více těch, kteří utrpěli zranění od úlomku kamene, než od samotných střepin granátů. V celém pohoří Krnu nabyl největší důležitosti vrchol Mrzleho Vrhu, nejen pro dobrý výhled do krajiny, ale i jako klíčový bod pro udržení rakouského předmostí u Tolminu. Připomeňme, že v krnském pohoří právě u praporu I/91 působil legendární Elez Derviševič – snad nejmladší voják první světové války, narozený roku 1901 v Bosně, který se ukryl v jednom z vagonů, které přivezly prapor na italskou frontu a po svém objevení byl velitelem praporu u jednotky ponechán jako kurýr.

Velitel I/91 Alois Martinek s Elezem Derviševičem

Na první boje na Mrzlem Vrhu a Krnu a těžkosti, jaké zde vojáci zažívali kvůli problémům se zásobováním a vysokohorskému terénu, po válce vzpomínal jednadevadesátník Josef Klojda: „Další cesta vedla do kopců a na vrchol Mrzli Vrh. V jeho sedle na nás zaútočili Italové 3. června. Po boji před námi ležela hromada mrtvol, které nebylo možné odklidit a tak se po čase dostavil nesnesitelný zápach. 5. června byl další velký útok Italů v sedle. I. prapor maďarského 58. pluku měl po boji 50 mrtvých včetně podplukovníka, 46. pluk asi 35 mrtvých a Italové asi 60. Za salašemi pod vrchem Rodeči grob jsem zakopal četaře 91. pluku Husineckého – šafáře z Čejkovic a dalších asi 17 hochů. V noci jsme dělali drátěné překážky a opravovali zákopy. Hlad jsme měli veliký. Přes den bylo vidět v dáli moře a naskýtal se nám krásný pohled do Itálie. Jednoho dne jsme provedli útok z kopce k řece Soče přes vesnici Krn. Zámečník z Ševětína Novotný tu přeběhl k Italům. Řekl, že se na tu hrůzu již nemůže dívat. Za dva dny jsme šli zpět. Zakopali jsme mrtvé a přes Rodeči grob kolem jezera jsme stoupali na horu Krn. V našich nových pozicích na Krnu s nadmořskou výškou přes 2000 m nám nastaly nové starosti – ledovce. Sníh tu ležel i v létě. Dlouhou dobu zde pršelo a Italové útočili každý druhý den. Dělostřelectvo do nás bušilo bubnovou palbou. Měli jsme tu mnoho raněných i mrtvých. Jednoho dne jsem šel na výzvědy s několika vojáky 1. setniny. Celá skupina přeběhla k nepříteli a zpět jsme se vrátili jen dva. Hladu jsme zde zažili také dost. Civilisté zdejšího kraje najmutí k donášení zásob, nám polovinu snědli. Každý vojín dostal na den 1 konzervu, 1 kostku kávy a hrst drobků kukuřičného chleba. Byli jsme celí promoklí a lomcovala námi zima. Zastřelili jsme si tu asi 20 ovcí a jejich maso jsme jedli syrové, protože tu nebylo žádné dřevo. Nastaly nám hrozné časy, kdy jsme museli složit stany a běhat v dešti. Hudba děl a pušek neustávala. Náš prapor měl při příchodu 1200 mužů, teď byl sotva poloviční. Dva dny před naším odchodem konstatoval doktor Vorlík z Prahy, že 300 mužů má tyfus a hlásil divizi naší neschopnost udržet dál horskou pozici. 2. července jsme byli vystřídáni 53. plukem. Šli jsme pěšky 30 km do zálohy k divizi. Dole pod horami byla ve dne hrozná horka, takže celý den jsme byli v potoce, jinak jsme padali vedrem do mdlob. Tady dole rostly fíky a jižní ovoce a na vysokých kopcích byly ledovce, nesnesitelná zima a větry studené. Naočkovali nás proti choleře a tyfu. Byli jsme neoholení, zarostlí, osmahlí od střelby a vyhlíželi jsme jako dravci. Odpočívali jsme za vesničkou Poljubinj a proklínali zlořečený Krn, který nás zničil.“

16. června 1915 dobyli Italové Krn a nejbližší kóty na maďarských jednotkách 20. honvédské divize. To ztížilo postavení nejbližších rakouských jednotek včetně praporu I/91. I když se po 3. červnu prapor I/91 nedostal do nějakého vážnějšího boje (zaznamenáno celkem 13 padlých převážně při dělostřeleckých přepadech), museli být vyčerpaní jednadevadesátníci 2. července odvedeni přes Dante Grt a Poljubinj na odpočinek do tábora u Podmelce. Zde byl prapor doplněn V. pochodovou setninou, kterou přivedl npor. Mašek. 17. července se prapor navrátil přímo do první linie, aby vystřídal maďarský prapor IV/37 v úseku severozápadně od Tolminu v prostoru mezi Mostem na Soči a horským svahem východně od osady Gabrje. Zde zažívali jednadevadesátníci více než měsíc únavný poziční boj ve dne vyplňovaný dělostřeleckými přepady a v noci opevňovacími pracemi. Nejvíce italskými přepady trpělo pravé křídlo praporu.

Zákopy v pohoří Krnu

I když italské bojiště bylo pro jednadevadesátníky něčím zcela novým a boj na vysokohorských pozicích požadoval nasazení všech duševních a fyzických sil, prapor I/91 si dle všech hodnocení vyšších velitelů vedl po celou dobu nasazení v Krnském pohoří velmi statečně a obětavě. Přesto samozřejmě docházelo k ojedinělým případům zběhnutí a sebepoškozování. 29. června 1915 vzrušila prapor poprava zdravotníka Teofila Pasiczynskeho (původem z Haliče) od 1. setniny. Na jeho případ později vzpomínal Josef Klojda: „Kadet a lékař Pasecinsky nemohl už snésti útrapy Krnu a střelil se revolverem do ruky, aby unikl návratu na frontu. Byl to Polák, uvědomělý a dobrý člověk. Odsoudili ho v Poljubini k trestu smrti zastřelením ještě s dvěma vojáky, kteří chtěli sběhnout k nepříteli. Byl jsem u jejich smrti. Stříleli hoši od 1. setniny 91. pluku. Polák šel na smrt hrdě, nedovolil, aby mu zavázali oči. Před smrtí zvolal: „Na zdar, Češi!“ Další dva zmiňovaní vojáci podle všeho nepatřili k praporu I/91. Popravení byli zakopáni nedaleko cesty do Podmelce.

Za deštivé noci 12. srpna odtáhl prapor přes Tolmin do Bači při Modreju k odvšivení. Už 14. srpna se za silné dělostřelby vrátil přes Novou Planinu tentokrát na svahy planiny Sleme a Mrzleho Vrhu. Právě včas, protože Italové po dvoudenní dělostřelecké přípravě neúnavně do tohoto prostoru útočili dvěma pluky brigády Modena. 15. srpna odpoledne nastala kritická situace v úseku praporu II/18, kam se Italové nebezpečně přiblížili přibližovacím zákopem. Jako posila byla na místo rychle odeslána část praporu I/91 se strojními puškami, aby pomohla útok úspěšně odrazit. Nevydařený útok stál Italy 689 padlých a 3000 raněných. Druhý den jednadevadesátníci zdecimovaný prapor II/18 vystřídali.

Na boj 14. srpna a znovudobytí Mrzleho Vrhu, který byl také načas ztracen maďarskými jednotkami, vzpomínal Josef Klojda: „14. srpna jsme opustili vesnici Zalomín a hned po našem odchodu vesnice hořela. Dostali jsme se pod Mrzli Vrh, který Maďaři prohráli. Zazněl povel: „Vpravo, kupředu!“ Útočili jsme šestkrát za sebou. Zbraně se kmitly, bodáky krvavé, hrůza všude a déšť granátů. Jdeme slepě kupředu. Mrzli Vrh jsme dobyli. Tráva zde byla zbarvena českou krví. Italové i v dalších dnech na nás neustále útočili, ale marně. Když už nemohli, začala proti nám pětidenní bubnová palba. Po ní jsme zakopali 68 chrabrých Šumavanů, které zdolalo žhavé železo granátů. Zde i Jan Král z Tuchonic odpočívá a vedle něj šikovatel od 91. pluku Popelka, kterého usmrtila italská mina.“

Mrzli Vrh dnes

Nápadné soustředění italských jednotek pod západními svahy planiny Sleme přiměly rakouské velení zastavit odchod osmnáctých a obranné pozice přeorganizovat. Během 18. srpna jednadevadesátníci vystřídali prapor I/80 a zaujali obranu na Mrzlem Vrhu a sedlu Pretovč. Celý den sem Italové soustředili dělostřeleckou palbu, která téměř úplně zlikvidovala překážkový systém a zákopy byly silně poničeny. Podle pamětníků byly tehdy nasazeny i plynové granáty s tzv. slzavým plynem. Během noci italská pěchota podnikla tři útoky, které se praporům 18, 66 a 91 podařilo odrazit. Italů útočilo asi 10.000. Během boje padlo 21 jednadevadesátníků, daleko více bylo ale raněných. Ještě 19. srpna ve 3 hodiny ráno po půlhodinové dělostřelecké přípravě provedli italští pěšáci útok proti pozicím praporu I/91, ale snadno je odrazila jedna praporní setnina. Všechny další útoky toho dne směřovaly do úseku praporu II/18. Při nočních italských ztečích se jednadevadesátníkům nejvíce osvědčily ruční granáty. Značné ztráty praporu I/91 18. srpna 1915 vedly k založení hřbitova na Mrzlem Vrhu, který velitel XV. sboru generál Stoger-Steiner po skončení 3. sočské bitvy jako jediný v pohoří Krnu oficiálně pojmenoval „Heldenfriedhof k. u. k. I/91 Mrzli.“

Hřbitov I/91 na Mrzlem Vrhu

Následující dny se nesly ve znamení relativního klidu za občasné rušivé dělostřelecké palby a nočních opravách poničených překážek a zákopů. Práce stěžovalo bouřlivé počasí. 20. srpna došlo pravděpodobně k silnějšímu dělostřeleckému přepadu, protože je ten den zaznamenáno 6 padlých jednadevadesátníků. O dva dny později další dva padlí a 27. srpna opět dva.

28. srpna 1915 v 3:30 ráno začala silná italská dělostřelecká palba proti pozicím praporů I/91 a II/18. Opět byl použit i otravný plyn a zákopy prý v bubnové palbě doslova mizely. Útrapy ještě zvyšoval trvalý déšť. Jednadevadesátníci drželi úsek od severního hřbetu Mrzleho Vrhu po sedlo Pretovč. Ve 4 hodiny ráno vyrazila italská pěchota v síle čtyř pluků a dvou elitních alpínských praporů vpřed proti Mrzlemu Vrhu a planině Sleme. Třikrát se Italové dostali až k drátěným překážkám jednadevadesátníků, ale dál nepostoupili. Také sousední prapor II/18 za podpory rakouského dělostřelectva italskou pěchotu odrazil. V 6:30 byl útok úplně odražen. Dopoledne se Italové neúspěšně pokusili ještě o jeden útok proti praporu II/18. Budějovičtí odrazili poslední útok v 10:00 vlevo od sedla Pretovč. Podařilo se jim dokonce zastřelit velitele 89. italského pluku plk. Trossarelliho. Jednadevadesátníků toho dne padlo 26. V drátěných překážkách praporu I/91 zůstalo asi 100 mrtvých Italů. I když se toho dne Italům nepodařilo uspět proti českým jednotkám, podařilo se jim dobýt planinu Sleme drženou maďarskými a rusínskými vojáky. Ta byla rakousko-uherskými jednotkami dobyta zpět 12. září.

Plánek hřbitova I/91 na Mrzlem Vrhu

Teprve 7. září byl prapor I/91 konečně v první linii vystřídán praporem III/2 tyrolských císařských myslivců a odveden k odpočinku do Poljubinj. Do té doby padlo většinou při dělostřeleckých přepadech dalších 9 mužů. Někteří slovinští historici připomínají, že se 9. září stavební četa 2. setniny praporu I/91 zúčastnila obranného boje proti italským alpínům v nejsevernější části krnského pohoří na planině Zagreben, kam byla poslána postavit obranné pozice. Koncem měsíce už byl prapor opět na Mrzlem Vrhu, který byl neustále Italy ostřelován na rozdíl od vedlejší planiny Sleme. Tak již 27. září padlo 5 jednadevadesátníků, kteří se za husté mlhy snažili zpevnit drátěné překážky a druhý den další čtyři. 29. září se Italové pokusili o další marný útok, který byl odražen, ale padlo 18 jednadevadesátníků. Většina opět při italské dělostřelecké přípravě. Začátkem října začalo v pohoří Krnu sněžit. Zhoršilo se tak zásobování střelivem a menáží. Boj se ale omezil většinou jen na střelecké souboje. Po téměř měsíci odešel budějovický prapor opět na odpočinek a doplnění pochodovou setninou a zpět na pozice severovýchodně od Mrzleho Vrhu se vrátil 16. října.

K 11. říjnu měl prapor I/91 ve stavu 599 mužů. Tabulkový počet praporu byl přitom kolem 1000 mužů a při příchodu na italské bojiště byl prapor I/91 pravděpodobně ještě přečíslen až na 1200 mužů. Velké ztráty připadaly především na raněné, ale stále větší procento připadalo i na nemocné. Životní podmínky ve vysokohorském bojišti za velmi bídného stravování daly propuknout především epidemii tyfu. V roce 1915 byl podíl nemocných na celkových ztrátách rakousko-uherské armády asi třetinový (většina nemocných se ale po vyléčení vracela zpět na frontu v rámci pochodových praporů a setnin). 18. října zahájili Italové třídenní dělostřeleckou přípravou 3. sočskou ofenzivu. Za slunečného dne 21. října pak vyrazila italská pěchota v síle asi pěti praporů proti Mrzlemu Vrhu, kde se bránily pošramocené prapory 80, 91 a menší části praporů 18 a 30. Ještě před útokem se podařilo vystřídat vyčerpanou 3. setninu jednadevadesátníků v sedle Pretovč mezi Mrzlim Vrhem a Sleme. V 11 hodin za silné kulometné podpory začal útok italské pěchoty. Situace vojáků praporu I/91 na Mrzlem Vrhu se stala kritickou a do nejohroženějšího místa byla rychle přesunuta 1. setnina v lehké výstroji bez tlumoků. Italům se tentokrát podařilo dostat až do rakouských zákopů a ve 12:30 byl proto vydán rozkaz k protiútoku. O čtvrt hodiny později vyrazily 1. a 2. setnina jednadevadesátníků bodákovým útokem a podařilo se jim Italy ze svých zákopů vyhnat za vydatného použití min a ručních granátů. Prapor I/91 měl toho dne 11 mrtvých a desítky raněných. Italové se pokoušeli o zteče i v následujících dnech. 22. října nastala kritická situace v úseku praporu II/18, jednadevadesátníků tentokrát padlo 5. Pro prapor I/91 nastaly horké chvíle opět 23. a 24. října, ale Italům už se k rakouským zákopům dostat nepodařilo. Jednadevadesátníkům tentokrát vydatně pomohly strojní pušky praporu II/18, které ze svahu planiny Sleme pálily nepříteli do boku. Jednadevadesátníků přesto padlo 12 a 25. října ještě dalších 14. Italské útoky skončily s koncem měsíce, do té doby padlo dalších 19 mužů praporu I/91. K většímu boji u praporu došlo ještě 28. října, kdy obráncům tentokrát pomohla i vichřice se sněžením. Přesto padlo 10 jednadevadesátníků. Situace se uklidnila a 4. listopadu skončila 3. sočská bitva. Přesto v prvním listopadovém týdnu zaznamenává prapor I/91 ještě 9 padlých. Během 3. sočské bitvy utrpěl největší ztráty na pozicích Mrzleho Vrhu a planiny Sleme právě budějovický prapor. K 8. listopadu klesl jeho bojový stav na hrozivých 344 mužů.

Původní podoba památníku I/91 na Mrzlem Vrhu

Od roku 1926 začaly v Českých Budějovicích vycházet sešity „Böhmerwalďs Söhne im felde“ s německy psanými vzpomínkami příslušníků bývalého pěšího pluku 91 a zeměbraneckého pluku 29. Jsou zde otištěny i vzpomínky na Mrzli Vrh datované sice 12. listopadem 1915, ve skutečnosti ale spíše popisují boje koncem září nebo října 1915: „S vynaložením posledních sil jsme dosáhli ze zálohy základnu velitelství a brzy na to jsme byli v postavení na Mrzlem Vrhu, kde jsme střídali maďarský regiment. Navzdory pokračujícímu dešti se začalo hned s hloubením zákopů. Nepracovali jsme dlouho, když nás také Italové pozdravili minami, ručními granáty a děly. Nezmateni jsme s krumpáči a lopatami pracovali dále, pozice byla vlastně tvořena jen stěnou z pytlů s pískem, která neposkytovala žádnou velkou ochranu. Náhle došlo v blízké italské pozici k velkému pohybu. Hlídky spěchaly zpět, my jsme odhodili naše nástroje a spěchali k puškám a střílnám. V příštích okamžicích nás Italové zasypali deštěm ručních granátů, které si vyžádaly v našich zákopech řadu obětí. Ale Italové neuspěli. Třikrát se pokusili zaútočit a vždy jsme je odrazili naší palbou a ručními granáty. Následujícího rána k nám přeběhlo šest Italů a byli odvedeni na velitelství. Mlha se trochu stáhla a my uviděli dvěma důstojníky vedený italský oddíl, útočící na jedno z našich postavení. Mohli by rychle postupovat a překvapit nás, ale ještě rychleji byli zpět a výkřiky jako “sanita“ se nesly kalným ránem, důkaz, že také naše pušky dobře pálily. Už znovu nepřišli. Když končil den, poznali jsme těžkou polohu našeho postavení. Italské dělostřelectvo zasypávalo naše zákopy při nejmenším pohybu granáty a šrapnely. Celý den jsme byli schovaní ve skalních dírách a ani v nich jsme nebyli jisti životem, neboť postavení byla vybudována pouze provizorně. Tak například četař Löw, když se chystal podat hlášení veliteli, byl zraněn při vstupu do krku, neboť Italové mohli střílet přímo do dveří velitelského krytu. Díky celonoční těžké práci, při které teklo mnoho potu a také krve, bylo postavení dále vybudováno tak, že se celá hora stala pevností. Život v postavení se však proto nestal lehčí – čím dále pokračovala naše práce, tím více a stále větším kalibrem dělali Italové z hory peklo. Ale nahoru se nikdy nedostali. To se stalo naší pýchou.“

Zatímco ještě na přelomu října a listopadu 1915 si prapor pochvaloval vzorné zásobování proviantem, listopad byl v pohoří Krnu velmi deštivý a bouře, které v některých dnech uhodily, dokonce úplně zastavily jakoukoli bojovou činnost. Po deštích přišel sníh a zásobovací situace se prudce zhoršila. Se zimním obdobím ale nastal alespoň relativní bojový klid. Docházelo „jen“ k dělostřeleckým přepadům, akcím průzkumných hlídek a občasným menším akcím úderných oddílů. Prapor se podařilo posílit novými pochodovými setninami, stále ale z pozic odcházelo mnoho nemocných. Zima 1915/16 byla v Julských Alpách velmi tvrdá. Po sněhových vánicích musely být vyhrabávány zapadané zákopy a kaverny. V mrazu trpěly hlavně polní hlídky. Praporní lékař každý den odesílal několik mužů do nemocnice s omrzlinami nohou. Zimní období přineslo také dosud nepoznané nebezpečí v podobě sněhových lavin. Už 25. února 1916 zahynuli v lavině pod Krnem od budějovického praporu Karel Bartoš, Vojtěch Bělecký a Bartoloměj Čermák. Podle vzpomínek Josefa Klojdy, trvalo nebezpečí lavin ještě koncem května: „30. května lavina zasypala kamarády Zelenku, Roučka, Brejchu a Járu, které jsme pak vyhrabávali. Brejcha měl zlomené nohy a byl zle pomačkán.“

Počátkem března byl prapor přesunut severně od Krnu na vrcholek Lipnik (1870 m. n. m.), kde vystřídal 2. zeměbranecký pluk. Po měsíci byl prapor vrácen do svazku Borovičovy V. armády a 3. dubna obsadil pod rouškou tmy pozice přímo na Krnu, respektive zákopy oboustranně kóty 2164 – Batognica. 10. května 1916 byl dosavadní velitel Alois Martinek povýšen na plukovníka a jmenován velitelem 80. pěšího pluku. Velení praporu I/91 nyní převzal setník Šembera. Setniny praporu střídavě odcházely na zotavenou do tábora v Zlatorogu u Bohinského jezera.

15. května 1916 v 20:00 po dělostřelecké přípravě proběhla úderná akce dvou oddílů dobrovolníků z praporu I/91 s oddílem pionýrů pod velením kadetů Zeppenhäusera a Kievega na nepřátelské zákopy, kde zlikvidovali některé italské opěrné body. Úderníci se vrátili s 15 zraněnými a 4 nezraněnými italskými zajatci. Padl kadet Ludwig Beck. Akci z polní pozorovatelny sledoval velitel 15. horské brigády generál Wieden. Vyslovil se o údernících velmi pochvalně a druhý den poslal důstojnictvu praporu I/91 do zákopů jako své poděkování 6 krásných alpských pstruhů. Kadeti Zeppenhäuser a Kieveg byli povýšeni na praporčíky a mezi muže, kteří se akce zúčastnili, bylo rozdáno 21 vyznamenání za statečnost. Nicméně 15. května během akce a dělostřelby, která se spustila na zákopy jednadevadesátníků jako italská reakce, padlo celkem 7 mužů.

Noční útok na Mrzli Vrh (snímek je až z 11. bitvy na Soči)

Během jara a léta se už úsek jednadevadesátníků do hlavní pozornosti italských útoků naštěstí nedostal, i když ještě 21. června padlo 6 mužů. Pravděpodobně posledním padlým jednadevadesátníkem na Krnu byl 3. července František Struháček. 12. června 1916 byl na popud setníka Navrátila založen fond na podporu vdov, sirotků a invalidů pluku. Koncem července prapor I/91 odešel z pohoří Krnu do týlu fronty v Podmelci na zotavenou a doplnění. Jenže už 6. srpna 1916 začala 6. sočská bitva a 8. srpna se Italům podařilo dobýt Gorici. Všechny jednotky rakouského 15. armádního sboru, které se právě nalézaly v týlu, byly okamžitě povolány do ohrožených úseků. Rozkaz k pochodu ke Gorici dorazil k praporu I/91 8. srpna v 13:00. Do pohoří Krnu už prapor I/91 znovu nepřišel, i když dál bojoval na sočských bojištích. Koncem října 1916 se připojil k hlavnímu svazku 91. pěšího pluku, se kterým už setrval až do konce války.