K.u.K. IR 91

Válečné útrapy a zkušenosti Adolfa Hovorky, mladšího šafáře a válečného invalidy v Novém Dvoře

9cm vrhač min M14

Dne 30. května 1915 jsem byl odveden a 15. srpna 1915 jsem nastoupil vojenskou službu u 28. zeměbraneckého pěšího pluku v Linci. Za týden byl presentýrunk, kde jsem byl uznán schopným fronty. Poté jsem obdržel 10 dní dovolené na žně do Nového Dvora. Po dovolené začal pravý abrichtung, což mi vzalo veškerou náladu. Nadávek sprostých a štulců bylo dosti, obzvláště těch nejapných. To se mi nelíbilo. Za tři týdny jsem obdržel opět dovolenou na 10 dní. Z té se mi jelo hůře. Jeden bratr zemřel v zajetí v Srbsku, druhý dostal na Rusku schtrajchschuss přes hlavu a já byl na cestě do pole. Rodiče plakali a já od toho neměl daleko. Viděl jsem, co na mě čeká. Smrt, nebo zmrzačení, což se také stalo. A proč? Pro koho? S tou otázkou obíral jsem se až do Lince. Marškompanie byly již hotové a nás, co byli jsme na dovolené v počtu 200 mužů, poslali k doplnění maršbatalionu do Egeru k 6. domobraneckému pluku. Těšili jsme se, že přijedeme do Čech, ale zklamali jsme se. Nesměli jsme ani skorem hlasitě česky mluvit na rozdíl od Lince, kde jsme mohli v každém hostinci za pochvaly tamních Němců zpívat. Zde osvědčilo se přísloví: Lepší Turek, než poturčenec. Vše bylo horší – menáž, excecírka, disciplína i nadávky. Zde jsem se dověděl, zač považování jsme Češi. Při pomyšlení na to co jsem zakusil v Egeru, stoupá mi krev do hlavy. Byl jsem rád, když nás konečně oblékli do nových polních uniforem, protože jsem si myslel, že v poli nemůže být horší honění než zde. Také to bylo lepší, až na to, že tam hrálo o život a pak tam byly vši. 25. října 1915 nás oblékli a 29. jsme jeli do pole. Po přísaze měl obrst k nám ohnivou řeč s vychvalováním válečné cti atd., což jsem si nebral do hlavy, jelikož když by to bylo tak čestné, proč zůstal doma a posílal tam nás? To říkali i Němci. Za tři dny jsme přijeli na italskou frontu. 14 dní jsme byli v záloze a 16. listopadu přidělení k 6. regimentu Landsturmu. Obrst nás srdečně přivítal a první jeho bylo: „Jest to jedno – zemřít dnes nebo zítra, tady nebo doma.“ Sám se však ve švarmlinii neukázal a byl 1 hodinu za ní v kaverně schován. To mu nebylo jedno. Na prví cestě do štelunků jsem byl lehce kamínkem od vybuchnutého granátu (poněvadž tam byla samá skála) raněn do čela. Zůstal jsem však ve štelunkách. Bylo to za velké taliánské ofenzivy v listopadu 1915 na Sant Martino napravo od Doberda. Měli Taliáni smůlu. Padlo nás hodně, ale udrželi jsme naše pozice. Několikrát nás zahnali a my je také tak, že jsme proti jejich veliké přesile zůstali pořád na jednom místě. Život ve štelunkách, kdo to nezkusil, se vypsat nedá. Byli jsme vždycky 6-8-10 dnů ve štelunkách a 6 dnů v lágru a střídali jsme se s různými regimenty. Nejhorší byli Maďaři. Po těch jsme našli všechno rozbité a nečisté a většinou projeté, že i oficíři na ně kleli. Tak jsme prodělávali frontu od Gorice dolů k moři. Sant Michael, Martino, Doberdo a proti Monfalkone, kde jsme dělali ofenzivu a zabrali tři štelunky taliánské, mezitím co druzí postupovali v Tyrolích. Někdy byly chvíle kritické, kdy byl přímo déšť dělových střel. Pak jsem byl přidělen k 9 cm vrhačům min. Bylo to lepší než u setniny, ale nebezpečnější, jelikož po nás bii jako vzteklí. 2. června 1916 jsem se vykoupal večer v moři a 3. června kolem 11. hodiny v noci jsem byl těžce poraněn nepřátelskou minou. Pamatuji se, jak jsem letěl po ráně, pak jsem ztratil vědomí, kterého jsem nabyl až na obvazišti. Kéž by se tak bylo nestalo. Levá noha úplně bez vlády, pravou nohou jsem též hýbati nemohl a v kříži bolesti při každém menším otřesu a přenášení nesnesitelné. V předloktí pravé ruky durchschuss a přes levé stehno steichschuss. Z obvaziště jsem jel v autě do polní nemocnice v Nabrezině. Tam mne převázali a za 2 dny mne vezli do Lublaně. Měl jsem na sobě jen košili. Při poranění jsem přišel o všechny poznámky a peníze, což byla první starost sanity. V Lublani jsem přišel do záložní nemocnice č. 3. Čtvrtý den jsem dostal silnou horečku a zimnici. Nevěděli vrchní lékaři co se mnou. Poslali mne do nemocnice zvané „Leovinum“ také v Lublani. Zde byly ošetřovatelky jeptišky, praví andělé proti placeným ošetřovatelkám v záložní nemocnici č. 3, které byly jen pro bavení zdravých vojáků a ne pro raněné. Jeptišky ošetřovatelky byly mojí záchranou a práci co se mnou měly, nemůže jim nikdo zaplatit. Když mne přivezli do Leovinum, těšily mne, že se vyhojím, že jest zde zkušený pan plukovní lékař. Ten přišel, prohlédl a říkal, že to není tak zlé, abych tiše ležel (útěcha před smrtí…). Druhý den mne vzal na rentgenové paprsky a říkal, že to není tak zlé atd. (opět útěcha…). Třetí den jsem měl strašné bolesti a sepnutýma rukama jsem ho prosil, aby mne operoval, ať to dopadne jakkoliv. Slíbil mi to a druhý den také operoval. Injekce ráno na mě nepůsobila a v 8 hodin mne vezli na operační sál. Byl jsem rád a nemohl jsem se dočkat, až mě uspí. Napočítal jsem 140, pak mi dali čepičku na ústa a spal jsem na 3. Co se mnou dělali, jsem necítil. Probudil jsem se v pokoji. Seděla u mě jeptiška a hned běžela pro p. pluk. lékaře. Ten přišel, já mu děkoval a žádal jsem jej o cigaretu, aby mi tak narkóza nepáchla z plic. Měl radost a říkal druhým p. doktorům – takového pacienta jsem ještě neměl, 1,5 hod. trvá tak těžká operace a on je vesel a chce cigaretu, zvláštní chlap! Cigaretu mi nedal a až za 3 týdny jsem mohl kouřit. Při operaci jsem neochrnul, což bylo mé štěstí. Druhý den jsem dostal kašel. Přitom jsem se dozvěděl, jaké mám zranění. Celkem jsem dostal 6 ran. Jeden kousek železa do obratlů, jeden mimo obratle, který mám v sobě dosud, jelikož jej nemohl vyndati a pak trvala operace 1,5 hod. a tu mi pan pluk. lékař říkal, že bych to byl nevydržel, protože by byl musel dělat ještě jeden řez. Byli-li i jiné důvody nevím. Při delší chůzi a ohýbání jej cítím. Dva kousky do pravé nohy v sedací kosti, přes levé stehno strajchschuss a v pravé ruce durchschuss. Pěkná památka pro život. Při poranění byl mi přeražen hned v obratlích nerv peronius v levé noze, následkem tím ji mám bez vlády a zůstala mi o 5 cm slabší. Ten kašel mi působil strašné bolesti, poněvadž jsem se nesměl pohnouti a byl jsem také dle toho obložen (25 polštářky). Veškeré vyměšování jsem dělal pod sebe. Kávu, mléko a víno jsem pil z brčka a ostatní mi dávali jako malému děcku po lžíci. Co jsem si o tom měl myslet? Před deseti dny v plné síle a teď takový ubohý lazar. Chtěl bych znát člověka tak zuboženého a v bolestech jako jsem byl já, který by řekl – trpím to rád pro svého císaře a vlast, jako nám to věšeli na nos v novinách. Třetí den po operaci jsem byl nesen na převaz. Rozpínání švu na hřbetě bylo hrozné. Po rozevření rány mi řekl p. pluk. lékař – dnešním dnem máte život zachráněný. Tím mne potěšil, že jsem další operování snášel trpělivě. V páteři mezi druhým a třetím obratlem jsem měl vražen kus železa až na míchu, která byla poraněna. Museli vysekat obratle v podobě V a po vyndání železa se kůže na míše sevřela, že mi žádná neušla, což bylo mé štěstí. Také mi řekla paní p. pluk. lékaře, že mne nechtěl operovat, stejně že prý zemřu, když ale jsem jej prosil, že tedy ano, ale že to nevydržím déle než 4 dny po operaci. Dotyčný p. pluk. lékař byl rodem Chorvat, jménem Šlajner, pan vládní rada, prodělal srbsko-tureckou válku s p. prof. Jedličkou, měl 2 srbská vyznamenání, která nesměl nosit. Byla to přitom vyznamenání čestná a ne za vraždění nebo z protekce jako je dostávali důstojníci gen. štábů. Toto rozpínání a sepínání, vypalování ran trvalo 3 týdny, pak se mi rána na páteři zcelila, na noze však, kde jsem měl vysekán také kus kosti, se rána kvasila po 4 měsíce, že mi teklo až ½ l denně hnisu. Na to říkal pan pluk. lékař, že je to dobře, protože se rána vyhojí a pak to bude dělat dobrotu a také dnes dělá. Při větším namáhání a delším pohybu na nohách mi slábne a bolí. Po 4. týdnu odjel p. pluk. lékař na dovolenou. Než odjel, říkal jsem mu, aby neodjížděl, že těm p. asistenarztům nevěřím. Odpověděl, že to nejhorší jsem přestál a to druhé není nebezpečné. Oni mne ale nepřevazovali, jen jednou za pět dní, ránu znečistili a já dostal Rottlauf (růži). Přenesli mne do světnice č. 25, kde většinou každý zemřel. Na to mne upozornil p. pluk. lékař již dříve – když vás tam nedali, tak to vydržíte. A teď mne tam dali! Jak mi bylo, nedá se vypsat. Horečky jsem měl až 41°. Jíst jsem nemohl a krmili mne přes mojí vůli. Štěstí pro mne bylo, že se to dalo po hřbetě, jinak dát se to na břicho, byl jsem ve 3 dnech v nebi. V horečkách jsem nadával raubířů vídeňských, berlínských, o čemž nevím, jenom mi řekl p. asistenarzt, že kdybych to říkal mimo horečky, že bych byl oběšen. Také jsem se jednou probral z horečky, měl jsem křížek v ruce a svíčka u mne hořela. Jeptišky se modlily a kropily svěcenou vodou. Bylo to asi se mnou špatné. Bůh však nedopustil, abych neviděl a miliony nás invalidů, jak budou ti, co nás vehnali do mučení souzeni. Pak přijel můj ochránce života pan pluk. lékař, vynadal celému špitálu, namazal a poručil teplé obklady. Během dvou dní růže povolila a za týden se ztratila úplně. Nechal jsem si podat zrcátko a vícekrát už jsem to neudělal. Když jsem rukoval, ani když jsem jel do pole, neplakal jsem, ale při tomto pohledu na sebe sama jsem se rozplakal. Viděl jsem kostru a kůži. Rána na hřbetě se mi otevřela a to mi zeslabilo obě nohy a museli mi brát moč. Pak jsem dostal chuť k jídlu a tak, jelikož mne chtěl p. pluk. lékař vzít na doktorskou přednášku, krmili mne na co jsem dostal chuť, abych lépe vypadal.  Po dvou měsících jsem začal v průvodu dvou jeptišek chodit po pokoji. Pak jsem byl vzat na dokt. přednášku, kdež jsem byl obdivován a p. pluk. lékař sklidil velikou pochvalu. Druhý den přišel jeden pan profesor z Vídně, který byl na přednášce a nechtěl mému zranění věřit. Až když mne sám rentgenoval, teprve uvěřil. Vše co je zde psáno jest ryzá pravda a nechce-li někdo z p. čtenářů uvěřiti, ať se obrátí na p. vládního radu Dr. Šlajmera v Lublani. 20. září mi přestala noha krvácet a 25. jsem jel do zázemí. V Grazu ve Štýrsku nás vyložili a přišel jsem do reservní nemocnice v budově obchodní akademie. Doktorem tam byl civilista, nervozní obzvlášť na Čechy. Jednal sprostě. Dal mi do rány gumovou rourku, ačkoliv z nohy nic neteklo a v Lublani mi řekli, že to bude za 5 dnů zhojeno. Po týdnu mne uznal k operaci, že prý tam něco musí být. Byl jsem svědkem, jak jednoho amputovaného Rumuna při převazu, když se bolestí svíjel, udeřil do prsou. V kanceláři byl též Čech z Prahy, žádal jsem ho, aby mě od operace uchránil, a bude-li nějaký transport, aby mne poslal pryč, třeba do Uher. Tak jsem asi třetí den jel na Moravu do Bzence. Tamní doktor mi ihned rourku se směšnou poznámkou vyndal, ránu vyčistil a pak jak předpověděli v Lublani, za pět dní se rána zavřela. Po 3 týdnech jsem byl poslán na ortopedickou rehabilitaci do Vídně. Tam se mi to moc nezdálo a s dobrozdáním místního lékaře jsem požádal o přeložení do mého rodiště – do Písku, kam jsem také přijel 28. října. Tam, odkud jsem před 1,5 rokem odjížděl v plné síle a zdraví, vracel jsem se o berlích. Jaké bylo shledání s matkou. Otec mi zemřel, když jsem byl v poli. Jak mi bylo, si může pan čtenář domyslet. Písek byla nejhorší nemocnice, kde jsem byl. Dodavatel menáže Neuman, šéflékař Pitschman, velitel nemocnice Glücksman. Jako v Rusku po převratu. Menáž byla špatná a jen když měla přijeti vizita z Budějovic, byla lepší a víc. Uvedu následující příklad: Netopili nám 3 dny v prosinci. Napsal jsem to kolegovi do Strakonic, ne snad ze zlého úmyslu, spíše z legrace. Lístek onen mi zabavili na poště. Musel jsem třikrát k raportu a vždy jsem se k tomu přiznal. Byla to pravda, tak proč lhát. Předtím napsali hoši z druhého oddělení anonym panu plukovníkovi do Budějovic, který přijel neočekávaně, vynadal všemu personálu a dodavatele slanečků Neumana chtěl ihned vyhodit a také to později udělal. A já se stal obětí toho anonymu. Chtěl mě štábní hnát před vojenský soud, ale pak si to rozmyslel, protože se hrálo spíše o něj a tak mi dal 5 dní vězení. Pro pravdu. Zrovna o vánočních svátcích jsem byl zavřen. Prodělal jsem dvoje vánoce na vojně. Jedny na frontě 1915, kdy jsme zrovna kolem půlnoci odráželi útok na Sant Martinu a druhé v kriminále. V mém životě nezapomenutelné svátky. V einclíku jsem si vzpomněl na přísloví nebožtíka p. správce Veltzla – kdo lže, ten krade a přijde na šibenici. Třeba se z nich některý bude houpat. Po vánocích, jako pro píseckou nemocnici nebezpečný, jsem byl poslán na filiálku do knížecího lazaretu v Protivíně. Ne snad že bych přeháněl ze strachu nebo z lichocení, jelikož ve službě u J. J. knížete pána ze Schwarzenbergu, měli jsme se dobře. V Protivíně byl velitelem Klein ze Strakonic židovského původu a jednal spravedlivě. V kuchyni byly ženské a to je přeci lepší, než vojenští kuchaři, kdy se dělí o menáž nejdřív oni, pak dozorčí personál a co zbyde, dostane mužstvo. Bílá káva z mléka z protivínského dvora, knedlíky, což bylo v 17. roce zázrak, kníže pán nám posílal zajíce, srnce, cigarety, 2x týdně pivo. Za 4 týdny jsem přibral 3 kg. Pak jsem přišel zpět do Písku a odsud v únoru na ortopedické rehabilitace v Praze. Ubytováni jsme byli v budově České techniky. Tam jsme měli plný lehnung a museli pracovat. Já „z protekce“ dostal jsem mytí schodů v počtu 63. Ostatní vyráběli protézy pro invalidy, nebo zahradničili. Chodil jsem denně na 4 stroje k natahování zkrácených šlach a zesílení nervů. Mimo toho jsem si bral ještě 2 stroje, jelikož jsem se nutil, abych nebyl tak velkým mrzákem, protože má zásada jest spoléhati se sám na sebe a ne na pomoc jiného. Bylo tam na 40 různých strojů, takže to vypadalo jako v mučírně. Byla to skutečná muka, ale pomáhalo to všem, kdo nešvindlovali ze strachu, že budou dál vojančit. Mě říkal p. pluk. lékař v Lublani že s mým zraněním půjdu ihned do civilu, tak jsem hleděl, co možno nohy zesílit, abych nemusel chodit o berlích. Po měsíci jsem šel k prohlídce k pověstnému vrch. štáb. lékaři Haibhuterovi a z 35 mužů jen mne samotného uznal k superarbitraci. Když ten mne znal, musel jsem být skutečně nezpůsobilým ani k lehčí službě na vojně. Za měsíc na to jsem šel k superarbitraci, kde jak uviděli podpis Haibhubera, ihned bez prohlížení mne propustili. 1. května 1917 jsem nastoupil službu v Novém Dvoře. Když jsem odjížděl z Lublaně, přišel ke mně p. pluk. lékař Šlajmer a ptal se mne jaké mám zaměstnání. Když jsem mu mojí službu vypověděl, říkal, že to nebudu moci zastávat, jelikož budu mít levou nohu bez vlády a z pravé vyseknutý kousek kosti. „Přemáhal byste si ji a ke stáří byste nemusel chodit vůbec. Žádejte si o lepší zaměstnání, abyste nemusel tolik chodit.“ Také děkuji panu řediteli Roznerovi, který mne určil k domácí službě. Mohl jsem sice dostat místo ve státní službě, ale mám více let pod penzí u J. J. knížete ze Schw., nechtěl jsem je ztratit a doufám, že budou ke mně úřady nadále shovívavé a uznalé, jelikož jsem si zranění nezpůsobil vlastní vinou. Přemáháním se, trpím zvláště při změně počasí velkými bolestmi, že kolikrát celé noci probdím. Nenechávám to na sobě znáti, jelikož se mi lidé smějí, když se mnou křeče trhají až bych někdy klesl, což mohou dokázat svědci a na požádání nechtěl-li by někdo z čtenářů věřit, přinesu lékařské dobrozdání. Po návratu z vojny asi za 14 dnů, dostal jsem zánět slepého střeva. Když jsem přišel k p. Dr. Platzerovi v Krumlově, sepnul ruce a řekl „Člověče, tohle není možné, aby jste to byl vydržel. Musel jste mít strašné bolesti.“ Tím končím.

V úctě Adolf Hovorka, t. č. mladší šafář v Novém Dvoře.

Dr. Edo Šlajmer (1864 – 1935) stál u počátků moderní slovinské chirurgie a byl průkopníkem v rozvíjení lokální anestezie a používání rentgenu.