K.u.K. IR 91

Velmi vzácné jsou osobní deníky a paměti příslušníků úderných jednotek - Sturmtruppen. Antonín Pešl sice původně narukoval k IR 91, ale jako šikovný strojník byl záhy přeložen k dělostřelectvu. Osud ho nakonec zavál do úderného praporu na východní frontě, kde působil jako obsluha 22cm vrhače min Böhler.

22cm vrhač min (ilustrační foto)

Co jsem prožil za války 1914 – 1918

V roce 1915 v dubnu jsem byl odveden a v červenci téhož roku jsem narukoval k 91. regimentu do Budějovic, odkudž jsem byl přidělen k pevnostnímu dělostřelectvu – Baon 9. ve Vídni. Tam jsem prodělal cvičení, načež jsem pak 30. září byl propuštěn do prvního ledna jako strojník na zdejší panství jeho Jasnosti knížete Švarcenberga k parnímu mlácení. Prvního ledna 1916 jsem opět narukoval k mému oddílu do Vídně, kde jsem do 13. února každodenně opakoval vojenské cvičení. Třináctého února jsme byli vypraveni do pole a jeli jsme na ruskou frontu, kde jsme zůstali v záloze v pevnosti Krakov. Dvanáctého srpna přišel rozkaz od našeho vojenského velitelství z Vídně, aby mne velitel pochodové setniny v Krakově ihned odeslal do Vídně, odkud jsem byl jako strojník poslán na dovolenou k parnímu mlácení na zdejší panství. Prvního ledna 1917 jsem narukoval k mému oddílu do Vídně, kde jsme byli 13. března vyzbrojeni a jeli přes Uhry do Haliče na stanici Zločov, kde jsme vystoupili a ubytovali se. 25. března jsme dostali dvě baterie vrhačů min, se kterými jsme byli 14 dnů cvičeni a pak přiděleni k útokovému oddílu (Sturmbatailon). 15. dubna jsme jeli do zákopů na ruské frontě. Činnost našich vrhačů min byla hlavně před útokem, výjimečně se střílelo i v noci, ale hrozilo vážné nebezpečí, protože baterie kalibru 22 cm při výstřelu udělala značnou zář, ano i oheň někdy vyšlehl z ústí roury, tedy bylo tím nebezpečno skrze prozrazení našeho postavení, protože jsme stáli s baterií vždy v blízkosti 400 – 800 m od nepřátelských zákopů, pročež střílelo se hlavně jenom před útokem prováděným od nás a neb na zničení nepřátelských Hindernysů a zákopů nebo k naší obraně. 26. dubna byla první činnost naší baterie – nepřátelský útok mezi Stanislaví a Brody byl vítězně odražen. Po tom útoku musela naše baterie zase na jiný díl fronty a sice blíže k Brodům u vsi Majanov, kde po šesti dnech znovu zahájena bubnová střelba, načež podniknut útok na nepřítele naší pěchotou – uherským plukem č. 12. Nepřítel ze zákopů vypuzen, značný počet nepřátel zajat. Dále následovaly ještě dva útoky, při kterých jsem byl přítomen z naší strany na nepřítele, na jiné části fronty blíže u Stanislavi, kamž musela naše baterie za noci přejet a zakopat se. Před prvním i druhým útokem se činnost naší baterie osvědčila, oba tyto útoky dopadly pro nás vždy skvěle, takže jsme měli malé ztráty, kdežto množství Rusů vždy zajmuto bylo. Avšak útok, o kterém se teď zmíním, byl by se málem stal osudným i pro mne, tak jako ho zaplatilo smrtí nebo těžkým zraněním, a nebo zajetím mnoho drahých mých kolegů od naší baterie a také útokového pluku, který byl používán pouze k útokům, ostatně byl vždy v záloze a též pěchota naše bránila se tenkrát rekovně muž proti muži. Bylo to 6. července 1917 na frontě mezi Brody a Stanislaví v lese zvaném Lukavec. Den před tím připravoval se útok z naší strany proti nepříteli. V 11 hodin v noci počala bubnová palba z obou stran naše i nepřátelská a trvala do 12 hodin v poledne druhého dne. Naše baterie zakopaná na výběžku, který tvořila fronta jsouce výběžkem tímto nejblíže nepříteli, tenkrát 500 m od ruských zákopů. Tou střelbou bylo zničeno veškeré telefonické spojení, takže jsme nevěděli, jak si vlastně máme počínat, aniž bychom věděli co vlastně se děje a jak si stojíme jsouce nejblíže nepříteli. Velitel naší baterie v zákopech byl p. praporčík jménem Matzner, vyšší důstojníci byli na plukovním velitelství ½ hodiny od zákopů vzdáleného. Dotyčný pan praporčík odebral se tedy na pozorovatelnu ku zjištění naší situace, avšak minula celá hodina a pan praporčík se nám nevracel. Podotýkám, že to byl důstojník, který byl vojínům pravý vzor ve všem a za kterého bychom byli jeden každý rád život svůj položili. Již se střílelo z kulometů, což nám bylo důkazem, že se útočí buďto z naší strany nebo od nepřítele, tedy ven a k práci. V tom okamžiku běží tady zákopem nadporučík od pěchoty, byl to tenkrát pluk č. 83, který pozice tamních zákopů držel. Ten nadporučík k nám praví: Ku které branži patříte? Pryč, zachraňte se a braňte jak můžete, flanka je proražená, Rusové v zákopech, jsme obklíčeni! A běžel po těchto slovech od nás pryč. V tom okamžiku jsme aspoň věděli v jaké situaci se nalézáme, tedy hurá do zbraně a již jsme letěli zákopem, kde už bylo hotové peklo. Vojáci naši i Rusové – vše v jedné směsici – bodalo se a tlouklo pažbami od ručnic, zkrátka vřava a boj muž proti muži, již proraženou linii snažili jsme se zase zacelit a uzavřít, aby stále nové a nové proudy nepřátel byly zastaveny, alespoň než nám přijde nějaká posila. Bojovali jsme výhradně již jenom ručními granáty, avšak vše marné, nepřátelský příval byl stále silnější až jsme konečně po namáhavém vzdorování přesile museli ustoupit. Ale jaký to byl ústup, vždyť jsme byli kruhem nepřátel obstoupeni, jenž se svíral stále víc a víc, takže jsme byli stále víc a víc do středu stlačováni. Tenkráte nevím jak mne sám Bůh z oné vřavy vysvobodil. Jelikož jsem byl ordonanc baterie a ony zákopy dobře znal, věděl jsem o jednom stranou odbočujícím, který se nepoužíval, protože v něm bylo na ½ metru bahna, na to jsem si v tom zoufalém okamžiku vzpomněl, tam že bude prázdno a tudy jedině že bych mohl uniknout jisté smrti nebo zajetí, ač jsem se v duchu již se světem rozloučil. V zákopech řádil zle nepřítel a my bránili se zoufale, nedá se vypsat a nedovede si představit, kdo takový moment a vřavu neprodělal. Tedy zachránit se, ustoupit a jiné východisko není, než ten odbočující zákop naplněný blátem, ku kterému není jiný přístup, než asi 100 kroků horem mimo zákopy, to znamenalo skoro jistou smrt, měl jsem na výběr zahynout v zákopech ohavně a nebo nové nebezpečí, tedy vyskočil jsem ze zákopu na povrch ač tam kulomety dělaly strašné dílo, přelétl jsem rychlostí ptáka oněch 100 metrů a žbluňk – byl jsem chráněn od vřavy a střel v bahnitém zákopu, kdež jsem se sápal půl hodiny až jsem vyvázl z onoho pekla pozemského na vozovou cestu, která vedla k velitelství naší baterie. Sestřásl a seškrabal jsem bajonetem bahno, které jsem již nemohl na sobě unést a šel jsem již volným tempem, jinak již jsem ani nemohl, neboť byl jsem již úplně vysílen, k plukovní budově naší baterie. Když tu byl jsem náhle poražen obličejem na zem následkem exploze granátu, který dopadl na vozovou cestu v mé bezprostřední blízkosti, však ale známí kolegové moji z velitelství již mne zpozorovali, jelikož toto bylo již v blízkosti 200 m a mé nebezpečí postřehli. Jak se mne ono štěstí stalo nevím, vstal jsem neporušen, majíc na sobě jenom vrstvu hlíny, kterou jsem ze sebe setřásl a nebezpečí pro mne dobře dopadlo. Explose granátu, protože to bylo ve velké blízkosti, se asi každopádně přes mne přenesla, takže žádná střepina mne nezasáhla. Kolegové moji počali ihned radostí na mne volat, majíce za to, že jsem zajistě již svůj díl obdržel a za několik minut ležel jsem na velitelství jimi obklopen na zemi zemdlený nevědouce ani o sobě. Spal jsem plné dvě hodiny. Probudiv se vidím, že se připravuje útokový oddíl povolaný ze zálohy na pomoc, který skutečně pak nepřítele ze zákopů vypudil, ovšem také za značných ztrát udatných vojínů oddílu toho jakož i nepřátel našich. Na samý večer toho dne vraceli jsme se do zákopů zpět, který nepřítel po velkých ztrátách musel opustit. Obraz, který se nám tam naskytl, nedá se vylíčit – mrtvol spousty zohavených všelikými způsoby. Obraz tento stále mně připadá na mysl a snad do smrti chvílí těchto nezapomenu. Druhý den na to jsme s naší baterií jeli do zálohy, kde jsme se asi týden pozdrželi, protože jsme měli porouchaný vrhač min a málo koní i mužstva k obsluze. Z 36 mužů obsluhy zbylo jenom 8 mužů kromě kolony, která odjela den před tou pohromou o dvě hodiny zpět. Dne 15. července jeli jsme dále do zálohy, bychom byli znovu mužstvem a výzbrojí doplněni k další činnosti na frontě. Já však byl jsem pátého září osvobozen k parnímu mlácení na zdejší panství a opravu hospodářských strojů, poslán do Vídně, kde jsem na velitelství pevnostního dělostřelectva Baon 9 odevzdal všechny věci, které jsem obdržel při vyzbrojení do fronty – to jest které mně zůstaly, neb novými nahrazeny byly, protože při posledním útoku jsme přišli o vše – i o kuchyň i s menáží již připravenou. Zůstal jsem nadále osvobozen až do dnešního dne.

Pravdivost údajů, které jsem zde uvedl, potvrzuji svým podpisem:

Pešl Antonín, strojník na zdejším panství jeho Jasnosti p. kníž. Švarzenberga.

Krumlov 25. května 1919