K.u.K. IR 91

Václav Čertík – narozen 1891 v Chotýčanech čp.18. Během války byl vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost, bronzovou medailí za statečnost a Karlovým křížem:

Od roku 1912 jsem sloužil u 13. setniny 91. pluku v Budějovicích. Když přišla mobilizace, byl jsem ještě na vojně a tak jsem se ani nedostal domů a 1. srpna 1914 už jsme odjížděli na frontu. Po dvou dnech jsme vystoupili na nádraží v Brčce v Bosně a druhého dne nás nalodili na loď plující asi 2 hodiny po Sávě. Z německé vesnice Franzjosefsfeld jsme pochodovali 50 km a po krátkém odpočinku začali hlídkovat u Driny. 12. srpna jsme Drinu překročili a ocitli se v Srbsku a hned druhý den jsme byli v prvním boji, kterého se účastnily 11., 91. a 102. pluk. Ve zmatku pluky střílely navzájem po sobě. Postupovali jsme pak horami a 15. srpna došlo k většímu boji se Srby. Jen strašná bouřka a liják nás zachránil před úplným zničením. V noci jsme pak ustoupili. Ztráty byly značné. 16. srpna jsme stoupali na vrchol Hüglu a dva dny jsme pak v kopcích sváděli boje za deště granátů a šrapnelů. 19. srpna naše armáda začala prchat ze Srbska do Bosny. Při tom utržela velké ztráty. Opět jsme hlídkovali u Driny a 8. září byla celá divize vržena přes Drinu na pontonových člunech do Srbska. Tehdy jsem byl svědkem, jak 4 zajatí Srbové byli nelidsky zabiti našimi důstojníky německé národnosti. Přitom měli být podle vojenského práva odvedeni do zajetí. Ještě větší nelidskosti se dopouštěli tito důstojníci, když fanaticky dobíjeli raněné srbské vojíny. Už 9. září 1914 začal šílený ústup přes Drinu, ve které se tisíce rakouských vojáků utopilo. Ustupovali jsme pak do Slavonie a odtud zase zpět do Bosny. Tyhle pochody byly dělány na oklamání nepřítele, aby si myslel, že rakouských vojáků je obrovský počet. 2. října jsme přišli do Slavonské Rače. Vesnice byla úplně rozstřílená. Druhý den jsme přišli do slovinského městečka Mitrovic. Na druhém břehu Sávy byla srbská část městečka. Tady jsme dělali zákopy a byly to dobré klidné časy. Koncem měsíce došlo k boji u samoty Ravny a pochodovali jsme do Radenkoviče. Začátkem listopadu jsme střežili naše děla a 9. listopadu už jsme pochodovali do města Šabace. Další den tu došlo k velkému boji, po kterém nás čekaly dlouhé a únavné pochody do kopců za řekou Kolubárou. 16. – 18. listopadu, kdy jsme byli v zákopech, padal déšť se sněhem a zákopy jsme měli plné sněhové vody. 21. listopadu jsme útočili na vršek u Lakovače, kde v boji padlo mnoho našich i srbských vojáků. Byl jsem zde raněn do pravé ruky a s Václavem Měšťanem ze Lhotic, který byl raněn do levé ruky, jsme šli na obvaziště a ráno k Sávě. Naložili nás na loď, která byla plná raněných, a odvezli do Mitrovic. Další cesta vedla vlakem do Rijeky a krásného přístavního města Abazzie, kde jsem byl na rekonvalescenci až do 2. ledna 1915. Pak jsem odjel do Karlovce v Chorvatsku, kde se nás v rekonvalescenci sešlo 300 raněných od nejrůznějších pluků. Spali jsme zde 6 dní v místní škole. Tady jsem poznal Maďary v pravém světle, jaká je to zlá cháska! Byli jsme tu znovu vyzbrojeni a posláni ku svým setninám.

Večer 13. ledna jsem dorazil k setnině do Ujfutágu v Uhrách a za 4 dni jsme vyrazili k srbským hranicím. 2. února jsme za velkého pochodu překročili řeku Tisu a ve vesnici Elemir u Bečkereku (Zrenjanin) jsme se ubytovali v srbských domech. Další cesta ale vedla drahou do Karpat. Za vesnicí Révheli jsme museli tahat polní kuchyně z dvoumetrových sněhových závějí, kterými nemohli koně projet. Na masopustní neděli jsme přes Kalnici v Haliči pochodovali přes obrovský vrch do zákopů. Na popeleční středu jsme vytlačili Rusy z vrcholu a byl jsem zde přidělen k sanitě. 23. února jsme po velkém boji dobyli vrch Velká Solubina, kde bylo Rusů velmi mnoho. Rusové proti nám stříleli z děl a 19 strojních pušek (kulometů). Našich padla hrozná spousta. Raněné jsme museli nosit přes tři vrchy do vesnice Javorce. První tři březnové dny byla dělová střelba a srážky s Rusy na hlídkách. 7. března došlo k velkému boji, po kterém jsme u Javorce zajali 900 Rusů a 8. března 400 dalších. Bylo zde ale opět mnoho mrtvých a raněných na obou stranách. 10. března jsme za vsí Zavoj útočili na kopec, na kterém ještě leželo půl metru sněhu. Druhý den byla velká vánice, ve které jsme zabloudili a přišli málem do ruských zákopů. Do večera napadlo dalšího půl metru sněhu. 12. března byl velký útok. Šrapnely praskaly, velká střelba z ručnic, hrůzy války. U 13. setniny zbylo 62 mužů, u jiných ještě méně. 14. setnina měla po boji jen 29 mužů a celý prapor asi 160. 16. března byl konečně klid, ale večer už byla obloha zase celá v ohni. Rusové zde po nás stříleli náboje s upilovanou špičkou střely. V noci 20. března jsme museli ustoupit z dobytých ruských zákopů a pochodovat pryč. Do zajetí padly tři naše setniny a my jsme jen stěží vyvázli. Obsadili jsme vrch Solubín, na který Rusové udělali další útok a museli jsme znovu ustoupit, abychom nepadli do zajetí. Po dobytí Stobolina Rusy nastal všeobecný ústup. Měli jsme velké ztráty a bylo mnoho omrzlin. 29. března bylo snášeno mnoho mrtvých a raněných z kopců do Javorce. 1. dubna na Velký pátek jsme spali v lese na sněhu. O Velké sobotě jsme překonali vrch Durkovič (1.225 m) na kterém bylo 1,5 m sněhu. Na Boží hod jsme obsadili zákopy na vrchu nad Kistopolyí a od toho dne nebylo chleba a čtyři dny jsme neměli co jíst. Největší pochoutkou nám bylo maso zabitého koně. Rusové zajali 15. a 16. setninu, ze kterých se vrátilo jen 70 mužů. 20. dubna jsme museli útočit na vrch, ze kterého ustoupili Maďaři. Rusů tam bylo hodně a tak jsme měli opět velké ztráty. 8. května konečně Rusové začali ustupovat na celé frontě a my jim byli v patách. 12. května jsme překročili řeku San. 17. května byl velký boj u Lanovic v Haliči. Na všech stranách hořely vesnice. 23. května Rusové podnikli velký útok, během kterého Maďaři utekli a místo nich musel Rusy zadržet 102. pluk. 25. května se hnula celá naše fronta a museli jsme dobývat zákopy, ze kterých Maďaři utekli a teď v nich byli Rusové. Šrapnel zapálil vesnici Břegy a ta celá vyhořela. Oheň to byl nevídaný. 30. května na Sv. Trojici dělostřelba z obou stran. 3. června na Boží tělo velká dělostřelba, Rusové podnikli útok, ale s nepodařenou. 4. června opět velká střelba na obou stranách. 9. června velká dělostřelba. 14. června Rusové ustoupili a my šli za nimi. 17. června blízko města Gródku hořela velká papírová továrna, u které měl 11. pluk velké ztráty. 23. června byl útok a byl to hrozný boj u vesnice Glina. Tolik mrtvol a raněných jsem za celou válku neviděl. 24. června přišla strašná naše porážka, hlavně zmatek mezi naším dělostřelectvem, které střílelo do vlastních řad. Bojovalo se už nedaleko Lvova. Dostali jsme se příliš blízko ruských zákopů a tak okusili oheň vlastních děl. 7. setnina byla vyhnána ze zákopů, spousta mrtvých a raněných. 25. června II. prapor 91. pluku zajal asi 300 Rusů a ukořistil jednu strojní pušku. 26. června provedli Rusové třikrát útok na náš kopec, ale vždy byli odraženi. 29. června silná dělostřelba, za které byl 102. pluk rozprášen. 25. července provedli jsme sami velký útok u Sokalu, kde krátce před tím dostali řádný nátěr vídeňští Deutschmeistři. Nepřátelská dělostřelba zde strašně řádila, ale útok se podařil. Mnoho Rusů bylo zajato. Našich ale mnoho raněno a pobito. Jednomu kamarádovi od sanity zde šrapnel urazil obě nohy. Byla tu spousta mrtvol, hlavně ruských, ležících okolo silnice a vlastně i všude kolem. Otlačil jsem si tehdy palec u pravé nohy a byl jsem díky tomu poslán 28. července do nemocnice v Beltzu, kde jsem byl až do 12. srpna.

27. srpna po silné dělostřelbě Rusové ustoupili a my jsme šli za nimi. 14. září Rusové udělali protiútok, ale odrazili jsme je. 18. září opět útočili, ale naše děla do nich silně bušila a tak jich mnoho padlo. 24. září Rusové provedli útok u Chorupan a pro jejich značnou přesilu naši ustoupili. Ústup se zvrhnul v nespořádaný útěk, každý na svou pěst. Z celého pluku nás zůstalo asi 350. 26. října jsme se zúčastnili přehlídky divize před následníkem trůnu Karlem. Pak nás z Haliče transportovali na Itálii. 19. listopadu jsme vystoupili v přímořském Proseku. Šli jsme přes hory kolem Terstu do Nabrezinu. Tam jsme viděli, jak naši dělostřelci pálí po italských aeroplánech. Od 25. listopadu už jsme byli v zákopech. 29. listopadu vletěl granát přímo do zákopu, zabil čtyři vojáky a 16 jich zranil. Hrozná to byla podívaná – nohy, ruce zpřerážené, hlavy rozbité. Z těch zraněných ještě dalších šest zemřelo. 1. prosince se další granát trefil do zákopu a pět vojáků zranil. 7. prosince Italové začali pálit z těžkých 38cm děl. Nepřátelská dělostřelba byla na denním pořádku. 19. prosince jsme museli střílet na aeroplány. 8. ledna 1916 to trefilo hejtmana naší setniny Wurma. Z toho jsme měli velkou radost a vojíni nad mrtvým projevovali jen směšný pláč. Italských aeroplánů se objevovalo stále víc. 12. ledna jsem se sešel s Václavem Kaňkou ze Lhotic. 9. února jsem dostal 16 dní dovolené. Vrátil jsem se pak k setnině do Breslovic v přímoří a v polovině března jsem byl u Doberda raněn do hlavy, nohy, ruky a hřbetu třaskavou minou. Dodnes mám v těle mnoho železných střepin. Odnesli mne na obvaziště uprostřed lesa, kde jsem ležel několik dní, než mne odvezli do Olomouce. Koncem dubna už jsem byl zařazen do kádru v Mostu nad Litavou a začátkem listopadu do 25. pochodového praporu do Sazany, odkud jsme pochodovali k Santa Groči. Prodělal jsem pak 11 ofenziv o zákopy v dolině Bier a Tiché dolině. 11. ofenziva už probíhala u Ermady u Jaderského moře. Před 12. ofenzivou jsem byl poslán do nemocnice v Záhřebu s ischiasem. Dostal jsem se opět do Mostu nad Litavou, kde jsem byl uznán zbraně schopným a zařazen 8 dní před vánocemi 1917 k dalšímu pochodovému praporu – maršce. 2. února 1918 mne prohlíželi znovu v nemocnici v Mostu nad Litavou a byl jsem také zařazen k pochodovému praporu, ale přiřadili mne u něj jako důstojnického sluhu poručíku Zavadilovi, se kterým jsem odjel do Čech, do Prahy. Tak jsem mohl být na tři měsíce propuštěn domů. Pak jsme jeli s poručíkem do Mostu nad Litavou k pochodovému praporu do Udine v Itálii. Po měsíci nás přidělili k císařským myslivcům ve Welsu. Po 14denní dovolené jsme odjeli do Rumunska a po dvou měsících opět do Prahy, odkud nás poslali do Lvova. Tam poručík těžce onemocněl a ležel v místní nemocnici, kde jsem mu posluhoval. Ve Lvově jsme zůstali až do převratu. Společně jsme odjeli do Prahy, byl jsem pak týden doma a hned zase povolán k službě do Budějovic. V čs. armádě jsem sloužil až do 11. října 1919.

Václav Čertík